Užovka obojková: Všestranný had české krajiny

Užovka obojková (Natrix natrix) je bezesporu nejznámějším a zároveň nejrozšířenějším hadem na našem území. Její přítomnost v české přírodě je však čím dál křehčí. Tento svalnatý, vodomilný had, dorůstající až metru délky, je fascinujícím tvorem s mnoha zajímavými adaptacemi, které mu umožňují přežít v rozmanitých prostředích.

Charakteristické rysy a zbarvení

Užovka obojková se vyznačuje oválnou, zploštělou hlavou, která je zřetelně oddělena od těla. Její kulaté oční zřítelnice jsou typické pro denně aktivní druhy hadů. Šupiny na jejím těle jsou kýlnaté a ocas bývá poměrně dlouhý. Zbarvení užovky obojkové je velmi variabilní a závisí na regionu jejího výskytu i poddruhu. Nejčastěji se setkáme s jedinci v odstínech šedé, s drobnými černými tečkami na bocích nebo podél hřbetu.

Nejvýraznějším identifikačním znakem jsou však charakteristické žlutavé až oranžové skvrny ve tvaru půlměsíčků za hlavou, které bývají často černě olemované. Jen výjimečně se objevují jedinci, kterým tato kresba chybí. Břicho užovky je zbarveno do žluta a zdobí jej nepravidelné, sytě černé kostkování, připomínající někdy šachovnici, jindy zase klikatou linii.

Rozšíření a habitat

Areál rozšíření užovky obojkové je skutečně impozantní - pokrývá prakticky celou Evropu, zasahuje do západní Asie a severní Afriky. Toto rozsáhlé území dalo vzniknout až deseti poddruhům, které se liší nejen velikostí a biotopem, ale především zbarvením. Spolu se zmijí obecnou drží užovka obojková světový primát v severní oblasti výskytu, zasahující ve Skandinávii těsně za polární kruh.

Užovka obojková upřednostňuje především blízkost vodních ploch - břehy jezer, rybníků, tůní a bažinatých oblastí. Není však vzácností ji spatřit ani v sušších prostředích, jako jsou staré lomy a štěrkovny, kde se ráda vyhřívá na slunci. Občas zavítá i do blízkosti lidských sídel. Ačkoliv je typickým obyvatelem nížin, lze ji příležitostně najít i ve vyšších nadmořských výškách, což jsou však spíše ojedinělé případy.

Potrava a lovecká strategie

Jako výborný plavec a potápěč využívá užovka obojková svých schopností k lovu své oblíbené kořisti. Tou jsou především žáby, čolci a menší rybky. Mláďata se spokojí i s dešťovkami. Je zajímavé, že užovka se záměrně vyhýbá kuňkám a mlokům skvrnitým kvůli toxinům, které vylučují jejich kožní žlázy.

Dospělí jedinci si občas zpestří jídelníček menšími savci nebo ještěrkami. V mládí se živí i hmyzem a plži. Užovka obojková svou kořist neškrtí ani neochromuje jedem. Ačkoliv má vyvinuté jedové žlázy, chybí jí funkční jedový kanálek, a proto svou kořist polyká živou. Při náhodném kousnutí je zcela neškodná.

Lovecká technika užovky je založena na detekci pohybu. Had se snaží kořist vyplašit, aby se pro něj stala viditelnou. Kořist si obvykle uchopí uprostřed těla a v této poloze ji polyká. Výjimkou jsou ropuchy, které užovka preferuje polykat pozadu, aby z nafouknuté žáby snadněji vytlačila vzduch. U ryb naopak upřednostňuje polykání od hlavy.

Obranné mechanismy: Thanatóza

Když se užovka obojková ocitne v nebezpečí, disponuje fascinujícím obranným mechanismem - thanatózou, neboli předstíráním smrti. Hlasitě syčí, zplošťuje tělo, nafukuje krk a aktivně se snaží útočníka zastrašit. Pokud tato metoda selže, stočí se do klubka, obrátí se skvrnitým břichem vzhůru, vysune jazyk a nechá ho bezvládně viset z tlamy. Tělo zůstává ochablé, což vytváří naprosto věrohodnou iluzi smrti. Tato technika je u užovky obojkové dovedena k dokonalosti, avšak ani ta ji neochrání před všemi predátory.

Význam a ohrožení

Navzdory své přizpůsobivosti a toleranci k různým prostředím čelí užovka obojková v přírodě drastickému úbytku populací. Hlavním viníkem je ztráta přirozených líhnišť - vysoušení vodních ploch, mýcení rákosin, odstraňování pilinových hald a chemizace prostředí. Dalším klíčovým faktorem je nedostatek potravy, zejména obojživelníků, kteří jsou silně ohroženi znečištěním.

V roce 2000 byla užovka obojková zařazena mezi ohrožené druhy. Ačkoliv její stav není kritický, má trvale klesající tendenci. Její přežití závisí na ochraně jejích přirozených habitatů a na snížení negativních dopadů lidské činnosti.

Rozmnožování a zimování

Páření užovek obojkových probíhá začátkem května, zhruba měsíc po opuštění zimovišť a prvním jarním svlékání. Samci jsou v tomto období velmi aktivní a často se sdružují kolem samic. V červenci až srpnu vyhledává samice vhodné místo pro nakladení vajíček, kterých může mít až šedesát, obvykle kolem třiceti. Ideálními líhništi jsou hromady tlejícího listí, pokoseného rákosu, komposty či kupy vlhkých pilin. Tato místa jsou často vyhledávána mnoha samicemi současně, takže se na jednom místě mohou objevit stovky vajec.

Mláďata se líhnou po 8-10 týdnech inkubace a měří 15-20 cm. Na podzim, koncem září a začátkem října, přestávají užovky přijímat potravu a stahují se k zimovištím. Využívají skalní pukliny, hlodavčí nory nebo tlející organický materiál. Zajímavostí je, že mohou sdílet zimoviště s jinými druhy plazů a obojživelníků, včetně potenciální kořisti, jako jsou čolci nebo ropuchy.

Chov v teráriu a legislativní otázky

Užovka obojková je vděčným chovancem v teráriu, rychle si zvyká na manipulaci. Vyhovuje jí dobře větrané akvaterárium s dostatečně velkou vodní nádrží. Substrát by měl být vlhký a poskytovat dostatek úkrytů. Teplota by se měla pohybovat mezi 20-25°C s nočním poklesem.

Krmení v teráriu je možné obojživelníky z terarijních chovů, drobnými rybkami či masem větších ryb (s nutností doplňování vitamínu B). Mláďata lze navyknout i na mražené rybičky. Otázka zákonné ochrany a jejího vlivu na chov v teráriu je kontroverzní. Zatímco nutnost ochrany plazů je nezpochybnitelná, složitá legislativa pro získání jedinců k chovu omezuje možnosti odchovů, které by mohly pomoci reintrodukci do přírody. Větší hrozbou pro přežití plazů je však znečištění životního prostředí, urbanizace krajiny a bohužel i strach lidí, který často vede k jejich zbytečné likvidaci.